Jan Zahradníček: Jako malého mě házená nebavila. Zlomilo se to až v Zubří

V současné době si mladý talentovaný křídelník Honza Zahradníček užívá asi to nejdelší volno, které za celou svou házenkářskou kariéru měl.  Nejraději se prohání na motorce, kde zapomíná na všechny starosti. Za necelé dva měsíce se ale vrátí zpátky do německého Dessau, kde působí již čtvrtým rokem, aby zahájil novou letní přípravu.

Honzo, jak se ti daří?

Daří se mi dobře, děkuji. Mám teď dlouhou pauzu od házené, takže stíhám dělat věci, na které bych normálně neměl čas. Obvykle míváme pauzu necelé tři týdny, ale teď to jsou kvůli koronaviru téměř tři měsíce. Přiznávám, že jsem bez házené ještě nikdy takovou dlouhou dobu nebyl, ale musím říct, že si člověk odpočine.

Byla dráha profesionálního hráče vždy tvým snem?

Popravdě nebyla. V začátcích, když jsem hrál za žáky, mě házená moc nebavila. Zlomilo se to asi ve 14-15, kdy jsem přestoupil do Zubří. Tam jsem potkal kluky z extraligy, na které jsem dříve koukal v televizi, a chtěl jsem hrát jak oni.

Jak ses k házené dostal?

Do házené mě přihlásil taťka. Vedl mě k tomu, protože on sám ji hrál od malička. Chtěl vidět, že něco dokážu, a prožívat to se mnou. Tak jsem házenou začal hrát, pomalu se zlepšoval, až jsem dostal příležitost jít hrát za Zubří, kde to všechno pořádně začalo.

Jaký je tvůj házenkářský příběh?

Celý můj život je házenkářský příběh. Začínal jsem v Ivančicích, kde jsem prošel všechny žáky a dorosty. Když jsem pak v dorostu přestoupil do Zubří, hrál jsem za oba kluby zároveň. To bylo hodně náročné. Všechny víkendy kvůli zápasům propadaly házené. Navíc jsem i kvůli házené odešel na internát a střední školu, kterou bych si za normálních okolností nikdy sám nevybral. Dřina se ale vyplatila a já nastoupil v extralize, kde jsem odehrál pár let. Poté jsem dostal nabídku ze zahraničí a odešel do Německa do druhé Bundesligy, kde působím doteď.

Děláš i něco jiného než házenou?

Koníčků mám hodně, ale největším z nich jsou motorky. Tím jsem si splnil další dětský sen. Na motocyklové závody bych se mohl dívat pořád. Teď, když mám více času, mám v plánu si jít zajezdit na Masarykův okruh v Brně, kde se jezdí MotoGP. Člověk vypne myšlení, užívá si jen tu jízdu a neřeší zbytečné kraviny kolem. V zimě rád jezdím na hory na snowboard nebo lyže. V létě naopak hraju tenis, chodím na golf, plavu… Je toho opravdu spoustu.

Jaký je tvůj největší sportovní úspěch?

Nemám asi jen jeden. Rád vzpomínám na více z nich. Například v dorostencích, když jsme vyhráli titul Mistrů ČR. I v extralize jsem si potom vyzkoušel, jaké to je mít na krku medaili. To už sice nebyla zlatá, ale byl jsem šťastný i za 3. místo. V Německu je každý vyhraný zápas v sezoně velký úspěch, protože je soutěž hodně vyrovnaná. Nikdy nevíme, jestli vyhrajeme nebo ne, nezáleží na tom, zda je soupeř v tabulce první nebo poslední. Takže každý zápas slavíme, jako kdybychom vyhráli titul mistrů světa J. Za úspěch ale považuju i to, že jsem se prosadil v zahraničí. Dokázal jsem něco, o čem jsem snil, zahrát si v Německu na profesionální úrovni a živit se sportem.

Jaké máš vzpomínky na Zubří?

Byla tam sranda J. Ale zároveň se tam házená bere opravdu vážně. Pro mnohé, co znám, je Zubří takovým přestupovým můstkem, kde se hráč oťuká, zdokonalí a získá zkušenosti, aby mohl postoupit výš, nebo se ukázat třeba v zahraničí. Měl jsem možnost se zlepšovat a uvědomil jsem si, čeho bych chtěl dál dosáhnout a jestli na to mám nebo ne.

Kde a jak dlouho v současné době působíš?

Nyní hraji za klub Dessau-Roßlauer HV druhou německou Bundesligu a působím tam již čtvrtým rokem. Mám štěstí v tom, že to není tak daleko domů, kolem pěti hodin autem. Takže si můžu sem tam, když je volno, udělat výlet.

Jak ses v Německu aklimatizoval?

Celkem rychle. Je nás tam celkem pět Čechů, takže když jsem něčemu nerozuměl, kluci mi pomohli. Například se zařizováním bytu, jazykovou školou a podobným úřadováním.

Co na to tví nejbližší? Přestěhoval se do Německa někdo s tebou?

Co se týče rodiny a kamarádů, jezdím domů pokaždé, když je to možné. Ale jelikož toho času moc není, tak se domů dostanu průměrně jednou za měsíc. Jinak jsem s nimi spojený přes sociální sítě, takže si píšeme, voláme, využíváme vše, co se na dálku dá. Když se doma ukážu, často nevím, kam dřív skočit, protože to není na tak dlouho, abych stihl navštívit všechny známé a kamarády.

Co jazyková bariéra?

Hned po nástupu jsem navštěvoval jazykovou školu, kde jsem se naučil německy pořádně. Na střední jsem sice z němčiny maturoval, ale jak jsem se dostal do Německa, rozuměl jsem jen ztěžka. Ale nakonec jsem se rozmluvil celkem rychle.

Jak s týmem komunikuje trenér?

Trenér je Němec, takže všechno je německy, nic jiného neexistuje.

Jaké je národnostní složení týmu?

Převážně jsou v týmu Němci. Ale jsou tam se mnou ještě čtyři kluci z Česka a jeden Maďar.

Jaká je v Německu házenkářská úroveň?

V Německu je házená na té nejvyšší úrovni. Všechno se děla na 200%, jak tréninky, zápasy, tak vše okolo toho.

Co tě na Německu nejvíc překvapilo?

Nejvíce mě překvapila asi ta neskutečná rychlost hry. A taky to, že i po maturitě z němčiny jsem rád, když ze sebe dostanu Guten Tag J.

Jak bys popsal Německo jedním slovem?

Co se týče házené – dřina.

Jaká je v Německu situace vzhledem ke koronaviru nyní?

Sám se v tom moc neorientuju. Situace byla hodně špatná, zavřeli nám haly, zrušili sezónu, ale už se to pomaličku všechno uklidňuje. Příprava nám začíná 5. července, tak uvidíme, zda se to do té doby zlepší nebo ne.

Co plánuješ do budoucna?

Do budoucna – hlavně být zdravý. Kdo ví, kam mě házená zavede, nebo jestli úplně změním své plány. Těžko říct. To se uvidí podle situace, podle zdraví, jak se bude dařit a jaké nabídky budou dál.

Napadlo tě někdy vrátit se?

Určitě mě to napadlo. Co jsem si ale uvědomil, je to, že kdybych se do Česka vrátil, s házenou bych už asi nepokračoval, ale začal bych úplně jinak.

 

Autorka: Kamila Krupová

Foto: Archiv Jana Zahradníčka